Pardubický vinařský 1/2maraton 2011

Půlmaraton, to je zatím jedný bod mého ročního plánu, který jsem splnil. Pro oživení paměti je na seznamu - 100kg do vánoc (NE) - od 100kg se vrátit na překlišku (už lezu, ale na 108kg) - 1/2marathon (ANO) - zbývá marathon v září (přehodnotím podle váhy a možná raději půjdu víc půlek).Tak to by byl úvod spíš pro mě, abych konečně přepral svůj žaludek a trochu zbičoval svoji slabou vůli (do krve svini).  No a teď k mému "triumfu". Bylo to jen o trochu lepší, než kdybych měl hlavní roli v sado-maso filmu, prostě síla.

Prezentaci jsem si odbyl už v pátek, ve startovném bylo pěkný termotričko, velikosti M a L. Vzal jsem si L, ale nejsem latexový nadšenec, takže poběžím ve svým novým od mamky. Díky kombinaci pár faktorů jsem našel útočiště u Jarka na Dubině, takže paráda mohl jsem si před závodem pospat a nemusel vymejšlet dopravu. Ráno v poho, ovesné vločky s jogurtem a jdeme. Jarek se chtěl zůčastnit pardubic na bruslích a to na svých nových nevyzkoušených bruslích, takže jsmw to vzali oklikou přes Haldu, aby je mohl trochu projet. Kupodivu tudy vedla objížka, tak to nebyl vůbec dobrý nápad. Jestě lepší byla jak Jarek překonával nástrahy žulových kostek v Podzámčí. Jarek odjel jízdu, já udělal pár příšechných fotek, protože jsem neuměl pracovat s nastavením jarkova aparátu. Jarke máknul a dojel v první pětce, potom jsme hodili brusle k Filipovi a já se šel zahřát, protáhnout a taky pozdravit Seču a Jíťu, ale nakonec jsem je v tý mase ani nezahlédl. Zanedlouhou už se začal dělat startovní štrůdl, měl jsem pocit že to bude boj už jen dokončit závod, takže vzhledem k času přes čip jsem se v klidu zařadil na konec, abych nevadil nikomu, kdo chce letět. Navíc jsem si řekl že na morál bude lepší když budu závodníky předbíhat já a ne naopak, to se mi potvrdilo.

Start

Prásk a jde se na to. Docela mě překvapilo, že hodně lidí zůstalo docela v klidu, žádnej velkej kvalt a tak jsem se zavěsil na skupinku, která mi přišla tempově nejbližší. S ní jsem se držel asi 2km a ztratil tak 2 minuty na můj vytoužený čas. Když mi začali připadat o ždibec pomalejší než já pomalu jsem jim utekl a zavěsil se na skupinu asi 6 lidí tak 100m předemnou. Pamatuju si, že tam byla nabitá holčina a hubenej kluk, říkal jsem si že když se udržím těmhle dvěma alespoň na dohled celej závod, tak budu spokojenej. Když jsem proběhl uzlem po 3km, tak prej čelo závodu končilo první kolo (to docela sedi). Něco jsem pronesl k Jarkovi a běžím dál. První občerstvení na 4.km, spousta lidí stojí a konverzuje. Nezastavuju, jdu si svoje a začínám předbíhat jiné závodníky, byly to většinou veteráni a ženy, ale našlo se i pár vizuelně nabitejch chlapů. Spokojenost, dobrý, sem tam mám chuť někoho krouhnout prostě mu o 50m utéct a tam zůstat, ale vždycky to uklidním a řeknu si, že na lámání chleba teprve dojde, že je to první kolo. Asi na 4,5km jsem doběhl skupinu tak 12 lidí a mezi nimi veterán ze Slovenska a jeden z Čech, běžíme takhle asi do 6km a začíná mě napovídat ďáběl na levém rameni: "ty seš teda srábek dva uschlí dědkové a dávaj ti na frak!" no a do toho anděl: "v klidu ti chlácpi běhaj 50 let a jsou na tom možná líp jak ty." Dobrý jdu si stále svoje a pomalu ale jistě jim utíkám (celé skupině), dobrej pocit. Asi v půlce třídy míru (tak 6,5km) začíná strašnej kravál a všichni tleskaj, točej řechtačky a já si říkám, že jako dobrá kulisa, že super fanoušci, když takhle povzbuzujou i lůzry jako jsem já, najednou kolem mě proběhne prdelatá ženská, oba veterání a asi 5 lidí z té skupiny co jsem předběhl, ruce nahoře a přijímají kýváním hlavy ovace, říkám si že jsou blázni protože fakt sprintovali a jdu si svoje (po 50m 2. kola je definitivně předbíhám, každá sranda něco stojí), najednou mi dojde co ti blázni udělali, byl to prostě vtip, protože okolo prolétli kjuci z Keni, nevýdaný...... to se nedá popsat, snad jedině hurikán, tornádo, vychřice no síla a za nimi v závěsu naši borci. Dobíhám první kolo a hledám svůj support, ale nikde nikdo, trochu mě to mrzí, rád bych zamával a usmál se nebo něco vtipnýho pronesl, chybělo mi to povzbuzení od lidí které znám. Před zatáčkou mě vlastně fotila Jíťa.

prvních 7km za mnou

První sedmička byla docela v pohodě, až na ty první 2 pomalé kilometry než se to roztrhalo a vybral jsem si svoje tempo. První kolo 43:50 a drobný, takže až na ten pomalý/opatrný start spokojenost. Jedu si pořád svoje a začínám předbíhat další a další závodníky. Druhá občerstovačka, beru tak 3dcl iontů a valím dál, spousta lidí zastavuje a vykecává a protahuje se, voda na můj mlýn, další lidi za mnou, jo pojď Jendo, makej. Až na třídu míru běžím ve vakuu, prostě skupinka kus předemnou a kus za mnou, jdu sám. To mě najednou u Kávovin někdo poplácá po zádech, Seča, pronese něco jako pojď Jendo, dobrý a uletí mi jako vlaštovka. U Bayera se ke mně připojuje tak padesátiletá paní v růžovém drezu, reagovala na ohlášení času jinému běžci a že má dobrej čas a 200m do konce, tak ať to napálí, řekla prej kdyby to tak hlásil nám, já jen krátce odpověděl jojo, šetřím energii na poslední kolo, vím že tam se rozhodne. S tou paní dokončuji kolo bok po boku, skoro rovných 42min na kolo (zůstává stráta 2min celkově, nestáhl jsem ani sekundu, ale jsem pořád spokojenej, jdu na čas pod 2:10min). Běžíme spolu až na most přes Chrudimku, kde paní regulérně odpadá, zastavuje a přeje mi hodně stěstí. Jdu už opravdu sám, je to trochu frustrující, ale dobrý běžím. Míjím ceduli 15km a stále dobrý, začínám si trochu fandit, ale po dalším půl kilometru, beton, olovo, pornofilm, nepochopitelně mi tuhnou nohy a bojuju s každým metrem. Začínám skoušet ovlivnit hlavu, jako už jen 5km, to bys dal na zářeči za pár minut atp. Probíhá mi hlavou stále, že to nedám, krize jako prase, ale to jsem nevěděl co ještě přijde. Kontroluju stopky a čas je (pro mě) super, tak si říkám, že holt stratím nějaký minuty, ale že to dám. V posledním kole sem tam houkají saniky, to jsou vyhlídky. No překonal jsem mentální krizi, ale u nohou to nešlo, jsou jak dřevěný kůli. Rozhoduju se, že když to nedám během, tak odstoupím i když mám dost času na to dojít do cíle v limitu pěšky, ale to by moje hrdost snesla líp nedokončení. Podbíhám podjezdem k 3. občerstvovačce, podjezd vyběhnu, ale pak se mi brutálně roztočí hlava, chce se mi zvracet a zastavuju. Další chyba byla, že jsem se opřel o kolena, protože se mi svaly třásly jako při slabých elektrošocích, myšlenky jsou stále četnější. Koušu to ujdu motavě 10-15m a zase nastupuju. Na občerstvovačce banda mrtvol, je to demoralizující, vábí mě dát si třeba pár minut, postěžovat si jak jsem chudinka na kaši, ale vím že by  nohy dochcíply a byl by konec. Dávám dva kelímky iontů a polívám se vodou. Začínám řvát (takový to bojový chrčení), trochu to pomáhá, sem tam se mi mlží před očima. Od kruháče u Kauflandu po kapitána se přetahuju s chlapem, kterej vypadá jak z titulní strany časopisu RUN, ale on běží indiánsky (20m jde a 50 běží), štve mě to, protože mě stále dobíhá a pak zase staví, v té chvíli mi to přijde nefér. Neustojím to, zastavím a dám si protahovačku u sloupu, že to třeba pomůže, jenže chytnu křeč do stehna a hlava je zase ve větší propasi. Dobrý to zvládnu zbývají poslední 2km, to už prostě musím dát, jenže ulice prázdné, místo potlesku na mě chodci zírají jako na spocený vola a morálka jde stále dolů. Poslední podjezd, to musíš vyběhnout, to dávám, ale na rovince přecházím na chůzi, ujdu asi 10m a předbíhá mě ta dvojice, které jsem se chtěl celý závod udržet, to znamená, že jsem je měl od 2. kola za sebou, něco ve mě se ještě malinko vzpřímí, ale jsou fakt rychlejší. Konečně třída míru, koncečně nějaká podpora, lidi tleskaj, pokřikujou, povzbuzujou a najednou si jdu úplně napohodu, ale předbíhá mě ta paní v růžovém drezu, která odpadla u mostu, nechci ji dohnat chci jen doběhnout, nezajímá mě čas, necejtim bolest stehna s kterou se peru už 6km, necejtim ty odřeniny v tříslech do krve, vím že to dám. Už tam skoro jsem. Kouku na hodinky a čas 2:18 a něco a tak se ještě párkrát zhluboka nadechnu a zrychlím, abych doběhl pod 2:20.

vytoužený finish

Podbíhám pod Zelenou branou, šrumec, ovace, nejdřím mrazení po celým těle, euforie a potom se mi zaklepala brada a málem jsem se rozbrečel, vím, že jestli dám Marathon, tak se rozbrečím, tady jsem to ustál, ale na Marathonu to nezvládu. Přál bych to každýmu zažít.

V cíli čip, medajle a za kámošema. Po pár minutách se veškerá bolest projeví na plný pecky, musim si sednout a dát si pivo, protože mám žaludek nakaši - gely, ionty a únava dělají svoje. No nic jsem na sebe po dlouhý době fakt hrdej a jsem moc a moc šťastnej.

Čas 2:19:03 - 6´35´´/1km - 1020. místo  z asi 1190 - příště už to bude lepší, osobní zkušenosti jsou k nezaplacení.