Asi to bude vypadat trochu divně, ale i tento týden se nese v duchu 1/2martonu a v duchu následků, post-traumatu a mých neuvěřitelných vyprávění každému koho potkám :)
No co asi tak může obr jako já dělat po uběhnuté půlce. Jasně, půl týdne jsem si lízal rány, ne doslova, protože svoje třísla bych lízat nechtěl. V pondělí, druhý den po běhu, jsem byl ještě betonovější než v neděli. Ze schodů jak jinak než vpravo vbok a co nejvíc váhy přenést na ruce (zábradlí). Ale jinak v pohodě, vršek byl dobrej, neboleli ani záda, takže prostě fitko. Od pondělí do středy jsem byl každý den. Klasický průběh - hruška a pytel do hodinky a potom cviky o 30 až 40 opakování. V úterý, když máma vyděla mé "utrpení", udělala mi lymfodrenáž nohou (horší bolest neznám, snad jen rovnání zlomeniny nebo tak něco), ale stálo to za to, ve středu jsem si díky božské masáži mohl ve fitku v pohodě dovolil asi 10 nebo 15 minut poskákat na švihadle, přece jen ty odřeniny mezi nohama jsou stále citlivé a tak se mi nechtělo ještě vyběhnout. Čtvrtek se stal zlomovým dnem, vzbudil jsem se v 6:30 a vzhledem k tomu, že naši ještě spali, šel jsem vyklusnout. Hlavní bod běhu, vyzkoušet elasťáky naostro. Chtěl jsem si jen tak pomaličku odhopsat 5km, ale dřelo a štípalo to tak, že jsem dal raději rychlé kolečko 3,5 a fofrem do sprchy, večer jsem ještě zašel do fitka, ale jsem asi nějak vysátej, všechno mi připadalo dost těžký, tak jsem aspoň trošku vytočil nohy na rotopedu. V pátek ráno už 5,5km, ale cítím, že to není ono, je to trápení, ne že by nohy nějak moc boleli i ty odřeniny už jsou snesitelnější, ale prostě to není ta pohoda jako normálně. Na pátek bylo v plánu přes 8km běh, ale tak nějak se to všechno seběhlo až se vlastně nic nestalo, byl jsem teda 6 hodin na rybách ve stoje a s prutem v ruce u čehoš jsem ZHOŘEL. Sobota byla podobná, nešlo o nechuť, ale přijel bratr, staral jsem se o domácí zoo, byl na výstavě zahrádkářů, prohlídka mé gruntu, byl jsem se podívat na fotbal, potom na zahrádku (pub) s kamarády a nakonec koncert nějakého dua ve stylu Missippi blues, můžu vopravdu doporučit a tak jsem celej den lítal z jednoho konce na druhej a nějak nebylo kdy. Karma si ale najde každého a tak mi to bylo v neděli vráceno i s úroky, jelo se do bazénu. Seča, Váša (teď jsem se možná sekl, v tom případě se omlouvám) a já, 1400 nebo 1500 ostrých metrů, teda pro mě ostrých, plavali se rychlé stovky, poslední 2 už jsem jezdil jen 50 a zpět výplav, ale jinak dobrý, ještě tam něco zbylo.
Super týden, váha šla trochu dolů, protože díky různým činnostem jsem zapomněl na jídlo a díky budíku jsem chodil večer spát. Minimum bylo asi 105,5. Uvidíme jestli to konečně zlomim a bude nějaký skok, nebo to půjde dál po troškách a dlouho. Vím co mám dělat, ale to ví všichni ve všem a skoro nikdo nemá dost disciplíny, takže nad sebou nelámu hůl. Přeju všem pěknej další týden a ať se daří.
neděle 24. dubna 2011
pondělí 18. dubna 2011
Pardubický vinařský 1/2maraton 2011
Půlmaraton, to je zatím jedný bod mého ročního plánu, který jsem splnil. Pro oživení paměti je na seznamu - 100kg do vánoc (NE) - od 100kg se vrátit na překlišku (už lezu, ale na 108kg) - 1/2marathon (ANO) - zbývá marathon v září (přehodnotím podle váhy a možná raději půjdu víc půlek).Tak to by byl úvod spíš pro mě, abych konečně přepral svůj žaludek a trochu zbičoval svoji slabou vůli (do krve svini). No a teď k mému "triumfu". Bylo to jen o trochu lepší, než kdybych měl hlavní roli v sado-maso filmu, prostě síla.
Prezentaci jsem si odbyl už v pátek, ve startovném bylo pěkný termotričko, velikosti M a L. Vzal jsem si L, ale nejsem latexový nadšenec, takže poběžím ve svým novým od mamky. Díky kombinaci pár faktorů jsem našel útočiště u Jarka na Dubině, takže paráda mohl jsem si před závodem pospat a nemusel vymejšlet dopravu. Ráno v poho, ovesné vločky s jogurtem a jdeme. Jarek se chtěl zůčastnit pardubic na bruslích a to na svých nových nevyzkoušených bruslích, takže jsmw to vzali oklikou přes Haldu, aby je mohl trochu projet. Kupodivu tudy vedla objížka, tak to nebyl vůbec dobrý nápad. Jestě lepší byla jak Jarek překonával nástrahy žulových kostek v Podzámčí. Jarek odjel jízdu, já udělal pár příšechných fotek, protože jsem neuměl pracovat s nastavením jarkova aparátu. Jarke máknul a dojel v první pětce, potom jsme hodili brusle k Filipovi a já se šel zahřát, protáhnout a taky pozdravit Seču a Jíťu, ale nakonec jsem je v tý mase ani nezahlédl. Zanedlouhou už se začal dělat startovní štrůdl, měl jsem pocit že to bude boj už jen dokončit závod, takže vzhledem k času přes čip jsem se v klidu zařadil na konec, abych nevadil nikomu, kdo chce letět. Navíc jsem si řekl že na morál bude lepší když budu závodníky předbíhat já a ne naopak, to se mi potvrdilo.
Prásk a jde se na to. Docela mě překvapilo, že hodně lidí zůstalo docela v klidu, žádnej velkej kvalt a tak jsem se zavěsil na skupinku, která mi přišla tempově nejbližší. S ní jsem se držel asi 2km a ztratil tak 2 minuty na můj vytoužený čas. Když mi začali připadat o ždibec pomalejší než já pomalu jsem jim utekl a zavěsil se na skupinu asi 6 lidí tak 100m předemnou. Pamatuju si, že tam byla nabitá holčina a hubenej kluk, říkal jsem si že když se udržím těmhle dvěma alespoň na dohled celej závod, tak budu spokojenej. Když jsem proběhl uzlem po 3km, tak prej čelo závodu končilo první kolo (to docela sedi). Něco jsem pronesl k Jarkovi a běžím dál. První občerstvení na 4.km, spousta lidí stojí a konverzuje. Nezastavuju, jdu si svoje a začínám předbíhat jiné závodníky, byly to většinou veteráni a ženy, ale našlo se i pár vizuelně nabitejch chlapů. Spokojenost, dobrý, sem tam mám chuť někoho krouhnout prostě mu o 50m utéct a tam zůstat, ale vždycky to uklidním a řeknu si, že na lámání chleba teprve dojde, že je to první kolo. Asi na 4,5km jsem doběhl skupinu tak 12 lidí a mezi nimi veterán ze Slovenska a jeden z Čech, běžíme takhle asi do 6km a začíná mě napovídat ďáběl na levém rameni: "ty seš teda srábek dva uschlí dědkové a dávaj ti na frak!" no a do toho anděl: "v klidu ti chlácpi běhaj 50 let a jsou na tom možná líp jak ty." Dobrý jdu si stále svoje a pomalu ale jistě jim utíkám (celé skupině), dobrej pocit. Asi v půlce třídy míru (tak 6,5km) začíná strašnej kravál a všichni tleskaj, točej řechtačky a já si říkám, že jako dobrá kulisa, že super fanoušci, když takhle povzbuzujou i lůzry jako jsem já, najednou kolem mě proběhne prdelatá ženská, oba veterání a asi 5 lidí z té skupiny co jsem předběhl, ruce nahoře a přijímají kýváním hlavy ovace, říkám si že jsou blázni protože fakt sprintovali a jdu si svoje (po 50m 2. kola je definitivně předbíhám, každá sranda něco stojí), najednou mi dojde co ti blázni udělali, byl to prostě vtip, protože okolo prolétli kjuci z Keni, nevýdaný...... to se nedá popsat, snad jedině hurikán, tornádo, vychřice no síla a za nimi v závěsu naši borci. Dobíhám první kolo a hledám svůj support, ale nikde nikdo, trochu mě to mrzí, rád bych zamával a usmál se nebo něco vtipnýho pronesl, chybělo mi to povzbuzení od lidí které znám. Před zatáčkou mě vlastně fotila Jíťa.
První sedmička byla docela v pohodě, až na ty první 2 pomalé kilometry než se to roztrhalo a vybral jsem si svoje tempo. První kolo 43:50 a drobný, takže až na ten pomalý/opatrný start spokojenost. Jedu si pořád svoje a začínám předbíhat další a další závodníky. Druhá občerstovačka, beru tak 3dcl iontů a valím dál, spousta lidí zastavuje a vykecává a protahuje se, voda na můj mlýn, další lidi za mnou, jo pojď Jendo, makej. Až na třídu míru běžím ve vakuu, prostě skupinka kus předemnou a kus za mnou, jdu sám. To mě najednou u Kávovin někdo poplácá po zádech, Seča, pronese něco jako pojď Jendo, dobrý a uletí mi jako vlaštovka. U Bayera se ke mně připojuje tak padesátiletá paní v růžovém drezu, reagovala na ohlášení času jinému běžci a že má dobrej čas a 200m do konce, tak ať to napálí, řekla prej kdyby to tak hlásil nám, já jen krátce odpověděl jojo, šetřím energii na poslední kolo, vím že tam se rozhodne. S tou paní dokončuji kolo bok po boku, skoro rovných 42min na kolo (zůstává stráta 2min celkově, nestáhl jsem ani sekundu, ale jsem pořád spokojenej, jdu na čas pod 2:10min). Běžíme spolu až na most přes Chrudimku, kde paní regulérně odpadá, zastavuje a přeje mi hodně stěstí. Jdu už opravdu sám, je to trochu frustrující, ale dobrý běžím. Míjím ceduli 15km a stále dobrý, začínám si trochu fandit, ale po dalším půl kilometru, beton, olovo, pornofilm, nepochopitelně mi tuhnou nohy a bojuju s každým metrem. Začínám skoušet ovlivnit hlavu, jako už jen 5km, to bys dal na zářeči za pár minut atp. Probíhá mi hlavou stále, že to nedám, krize jako prase, ale to jsem nevěděl co ještě přijde. Kontroluju stopky a čas je (pro mě) super, tak si říkám, že holt stratím nějaký minuty, ale že to dám. V posledním kole sem tam houkají saniky, to jsou vyhlídky. No překonal jsem mentální krizi, ale u nohou to nešlo, jsou jak dřevěný kůli. Rozhoduju se, že když to nedám během, tak odstoupím i když mám dost času na to dojít do cíle v limitu pěšky, ale to by moje hrdost snesla líp nedokončení. Podbíhám podjezdem k 3. občerstvovačce, podjezd vyběhnu, ale pak se mi brutálně roztočí hlava, chce se mi zvracet a zastavuju. Další chyba byla, že jsem se opřel o kolena, protože se mi svaly třásly jako při slabých elektrošocích, myšlenky jsou stále četnější. Koušu to ujdu motavě 10-15m a zase nastupuju. Na občerstvovačce banda mrtvol, je to demoralizující, vábí mě dát si třeba pár minut, postěžovat si jak jsem chudinka na kaši, ale vím že by nohy dochcíply a byl by konec. Dávám dva kelímky iontů a polívám se vodou. Začínám řvát (takový to bojový chrčení), trochu to pomáhá, sem tam se mi mlží před očima. Od kruháče u Kauflandu po kapitána se přetahuju s chlapem, kterej vypadá jak z titulní strany časopisu RUN, ale on běží indiánsky (20m jde a 50 běží), štve mě to, protože mě stále dobíhá a pak zase staví, v té chvíli mi to přijde nefér. Neustojím to, zastavím a dám si protahovačku u sloupu, že to třeba pomůže, jenže chytnu křeč do stehna a hlava je zase ve větší propasi. Dobrý to zvládnu zbývají poslední 2km, to už prostě musím dát, jenže ulice prázdné, místo potlesku na mě chodci zírají jako na spocený vola a morálka jde stále dolů. Poslední podjezd, to musíš vyběhnout, to dávám, ale na rovince přecházím na chůzi, ujdu asi 10m a předbíhá mě ta dvojice, které jsem se chtěl celý závod udržet, to znamená, že jsem je měl od 2. kola za sebou, něco ve mě se ještě malinko vzpřímí, ale jsou fakt rychlejší. Konečně třída míru, koncečně nějaká podpora, lidi tleskaj, pokřikujou, povzbuzujou a najednou si jdu úplně napohodu, ale předbíhá mě ta paní v růžovém drezu, která odpadla u mostu, nechci ji dohnat chci jen doběhnout, nezajímá mě čas, necejtim bolest stehna s kterou se peru už 6km, necejtim ty odřeniny v tříslech do krve, vím že to dám. Už tam skoro jsem. Kouku na hodinky a čas 2:18 a něco a tak se ještě párkrát zhluboka nadechnu a zrychlím, abych doběhl pod 2:20.
Podbíhám pod Zelenou branou, šrumec, ovace, nejdřím mrazení po celým těle, euforie a potom se mi zaklepala brada a málem jsem se rozbrečel, vím, že jestli dám Marathon, tak se rozbrečím, tady jsem to ustál, ale na Marathonu to nezvládu. Přál bych to každýmu zažít.
V cíli čip, medajle a za kámošema. Po pár minutách se veškerá bolest projeví na plný pecky, musim si sednout a dát si pivo, protože mám žaludek nakaši - gely, ionty a únava dělají svoje. No nic jsem na sebe po dlouhý době fakt hrdej a jsem moc a moc šťastnej.
Čas 2:19:03 - 6´35´´/1km - 1020. místo z asi 1190 - příště už to bude lepší, osobní zkušenosti jsou k nezaplacení.
Prezentaci jsem si odbyl už v pátek, ve startovném bylo pěkný termotričko, velikosti M a L. Vzal jsem si L, ale nejsem latexový nadšenec, takže poběžím ve svým novým od mamky. Díky kombinaci pár faktorů jsem našel útočiště u Jarka na Dubině, takže paráda mohl jsem si před závodem pospat a nemusel vymejšlet dopravu. Ráno v poho, ovesné vločky s jogurtem a jdeme. Jarek se chtěl zůčastnit pardubic na bruslích a to na svých nových nevyzkoušených bruslích, takže jsmw to vzali oklikou přes Haldu, aby je mohl trochu projet. Kupodivu tudy vedla objížka, tak to nebyl vůbec dobrý nápad. Jestě lepší byla jak Jarek překonával nástrahy žulových kostek v Podzámčí. Jarek odjel jízdu, já udělal pár příšechných fotek, protože jsem neuměl pracovat s nastavením jarkova aparátu. Jarke máknul a dojel v první pětce, potom jsme hodili brusle k Filipovi a já se šel zahřát, protáhnout a taky pozdravit Seču a Jíťu, ale nakonec jsem je v tý mase ani nezahlédl. Zanedlouhou už se začal dělat startovní štrůdl, měl jsem pocit že to bude boj už jen dokončit závod, takže vzhledem k času přes čip jsem se v klidu zařadil na konec, abych nevadil nikomu, kdo chce letět. Navíc jsem si řekl že na morál bude lepší když budu závodníky předbíhat já a ne naopak, to se mi potvrdilo.
 |
| Start |
Prásk a jde se na to. Docela mě překvapilo, že hodně lidí zůstalo docela v klidu, žádnej velkej kvalt a tak jsem se zavěsil na skupinku, která mi přišla tempově nejbližší. S ní jsem se držel asi 2km a ztratil tak 2 minuty na můj vytoužený čas. Když mi začali připadat o ždibec pomalejší než já pomalu jsem jim utekl a zavěsil se na skupinu asi 6 lidí tak 100m předemnou. Pamatuju si, že tam byla nabitá holčina a hubenej kluk, říkal jsem si že když se udržím těmhle dvěma alespoň na dohled celej závod, tak budu spokojenej. Když jsem proběhl uzlem po 3km, tak prej čelo závodu končilo první kolo (to docela sedi). Něco jsem pronesl k Jarkovi a běžím dál. První občerstvení na 4.km, spousta lidí stojí a konverzuje. Nezastavuju, jdu si svoje a začínám předbíhat jiné závodníky, byly to většinou veteráni a ženy, ale našlo se i pár vizuelně nabitejch chlapů. Spokojenost, dobrý, sem tam mám chuť někoho krouhnout prostě mu o 50m utéct a tam zůstat, ale vždycky to uklidním a řeknu si, že na lámání chleba teprve dojde, že je to první kolo. Asi na 4,5km jsem doběhl skupinu tak 12 lidí a mezi nimi veterán ze Slovenska a jeden z Čech, běžíme takhle asi do 6km a začíná mě napovídat ďáběl na levém rameni: "ty seš teda srábek dva uschlí dědkové a dávaj ti na frak!" no a do toho anděl: "v klidu ti chlácpi běhaj 50 let a jsou na tom možná líp jak ty." Dobrý jdu si stále svoje a pomalu ale jistě jim utíkám (celé skupině), dobrej pocit. Asi v půlce třídy míru (tak 6,5km) začíná strašnej kravál a všichni tleskaj, točej řechtačky a já si říkám, že jako dobrá kulisa, že super fanoušci, když takhle povzbuzujou i lůzry jako jsem já, najednou kolem mě proběhne prdelatá ženská, oba veterání a asi 5 lidí z té skupiny co jsem předběhl, ruce nahoře a přijímají kýváním hlavy ovace, říkám si že jsou blázni protože fakt sprintovali a jdu si svoje (po 50m 2. kola je definitivně předbíhám, každá sranda něco stojí), najednou mi dojde co ti blázni udělali, byl to prostě vtip, protože okolo prolétli kjuci z Keni, nevýdaný...... to se nedá popsat, snad jedině hurikán, tornádo, vychřice no síla a za nimi v závěsu naši borci. Dobíhám první kolo a hledám svůj support, ale nikde nikdo, trochu mě to mrzí, rád bych zamával a usmál se nebo něco vtipnýho pronesl, chybělo mi to povzbuzení od lidí které znám. Před zatáčkou mě vlastně fotila Jíťa.
 |
| prvních 7km za mnou |
První sedmička byla docela v pohodě, až na ty první 2 pomalé kilometry než se to roztrhalo a vybral jsem si svoje tempo. První kolo 43:50 a drobný, takže až na ten pomalý/opatrný start spokojenost. Jedu si pořád svoje a začínám předbíhat další a další závodníky. Druhá občerstovačka, beru tak 3dcl iontů a valím dál, spousta lidí zastavuje a vykecává a protahuje se, voda na můj mlýn, další lidi za mnou, jo pojď Jendo, makej. Až na třídu míru běžím ve vakuu, prostě skupinka kus předemnou a kus za mnou, jdu sám. To mě najednou u Kávovin někdo poplácá po zádech, Seča, pronese něco jako pojď Jendo, dobrý a uletí mi jako vlaštovka. U Bayera se ke mně připojuje tak padesátiletá paní v růžovém drezu, reagovala na ohlášení času jinému běžci a že má dobrej čas a 200m do konce, tak ať to napálí, řekla prej kdyby to tak hlásil nám, já jen krátce odpověděl jojo, šetřím energii na poslední kolo, vím že tam se rozhodne. S tou paní dokončuji kolo bok po boku, skoro rovných 42min na kolo (zůstává stráta 2min celkově, nestáhl jsem ani sekundu, ale jsem pořád spokojenej, jdu na čas pod 2:10min). Běžíme spolu až na most přes Chrudimku, kde paní regulérně odpadá, zastavuje a přeje mi hodně stěstí. Jdu už opravdu sám, je to trochu frustrující, ale dobrý běžím. Míjím ceduli 15km a stále dobrý, začínám si trochu fandit, ale po dalším půl kilometru, beton, olovo, pornofilm, nepochopitelně mi tuhnou nohy a bojuju s každým metrem. Začínám skoušet ovlivnit hlavu, jako už jen 5km, to bys dal na zářeči za pár minut atp. Probíhá mi hlavou stále, že to nedám, krize jako prase, ale to jsem nevěděl co ještě přijde. Kontroluju stopky a čas je (pro mě) super, tak si říkám, že holt stratím nějaký minuty, ale že to dám. V posledním kole sem tam houkají saniky, to jsou vyhlídky. No překonal jsem mentální krizi, ale u nohou to nešlo, jsou jak dřevěný kůli. Rozhoduju se, že když to nedám během, tak odstoupím i když mám dost času na to dojít do cíle v limitu pěšky, ale to by moje hrdost snesla líp nedokončení. Podbíhám podjezdem k 3. občerstvovačce, podjezd vyběhnu, ale pak se mi brutálně roztočí hlava, chce se mi zvracet a zastavuju. Další chyba byla, že jsem se opřel o kolena, protože se mi svaly třásly jako při slabých elektrošocích, myšlenky jsou stále četnější. Koušu to ujdu motavě 10-15m a zase nastupuju. Na občerstvovačce banda mrtvol, je to demoralizující, vábí mě dát si třeba pár minut, postěžovat si jak jsem chudinka na kaši, ale vím že by nohy dochcíply a byl by konec. Dávám dva kelímky iontů a polívám se vodou. Začínám řvát (takový to bojový chrčení), trochu to pomáhá, sem tam se mi mlží před očima. Od kruháče u Kauflandu po kapitána se přetahuju s chlapem, kterej vypadá jak z titulní strany časopisu RUN, ale on běží indiánsky (20m jde a 50 běží), štve mě to, protože mě stále dobíhá a pak zase staví, v té chvíli mi to přijde nefér. Neustojím to, zastavím a dám si protahovačku u sloupu, že to třeba pomůže, jenže chytnu křeč do stehna a hlava je zase ve větší propasi. Dobrý to zvládnu zbývají poslední 2km, to už prostě musím dát, jenže ulice prázdné, místo potlesku na mě chodci zírají jako na spocený vola a morálka jde stále dolů. Poslední podjezd, to musíš vyběhnout, to dávám, ale na rovince přecházím na chůzi, ujdu asi 10m a předbíhá mě ta dvojice, které jsem se chtěl celý závod udržet, to znamená, že jsem je měl od 2. kola za sebou, něco ve mě se ještě malinko vzpřímí, ale jsou fakt rychlejší. Konečně třída míru, koncečně nějaká podpora, lidi tleskaj, pokřikujou, povzbuzujou a najednou si jdu úplně napohodu, ale předbíhá mě ta paní v růžovém drezu, která odpadla u mostu, nechci ji dohnat chci jen doběhnout, nezajímá mě čas, necejtim bolest stehna s kterou se peru už 6km, necejtim ty odřeniny v tříslech do krve, vím že to dám. Už tam skoro jsem. Kouku na hodinky a čas 2:18 a něco a tak se ještě párkrát zhluboka nadechnu a zrychlím, abych doběhl pod 2:20.
 |
| vytoužený finish |
V cíli čip, medajle a za kámošema. Po pár minutách se veškerá bolest projeví na plný pecky, musim si sednout a dát si pivo, protože mám žaludek nakaši - gely, ionty a únava dělají svoje. No nic jsem na sebe po dlouhý době fakt hrdej a jsem moc a moc šťastnej.
Čas 2:19:03 - 6´35´´/1km - 1020. místo z asi 1190 - příště už to bude lepší, osobní zkušenosti jsou k nezaplacení.
neděle 17. dubna 2011
týden 15
Celý 15 týden se nesl v duchu Vinařského 1/2marathonu 2011, takže jsem se snažil vůbec nezatěžovat nohy neběhat a hlavně neposilovat. Tím pádem zbýval opět můj oblíbený pytel a hruška, takže jsem 4x v týdnu zašel na 2 hodinky do fitka, hodinka boxování a hodinka cvičení s microváhami (tj. např. 3,5kg činky na bicepsy atp.). Ve čtvrtek už jsem chtěl hrozně mít závod za sebou, protože mě dost omezoval, přece jen bylo tak hezké počasí a já si chtěl jí alespoň vyklusnout na sluníčku, jenže znám se jaký jsem trdlo a nejspíš bych to přehnal a v sobotu by mě bolely nohy už na startu, takže jsem to raději odpískal úplně. No v sobotu závody, ale o těch se trocu rozepíšu v samostatném článku až spláším pár fotek. V neděli opět fitko - no co vršek zakyselenej nemám. Každopádně poměření se s jinými je super motivace do další dřiny. Ača
úterý 12. dubna 2011
týden 14
Vůbec netuším, co jsem tento týden dělal. Nějaké cvičení proběhlo, hlavně pytel a hruška, byli jsme na stěně (no odlezl jsem asi 40m - dost slabota), byly taky rybičky v Práchovicích a o víkendu jsem pařil s bráchou a Deni, takže to žádný pohyb neproběhl (pátek-neděle). No prostě dost špatnej tejden a hlavně jsem si ho průběžně nezaznamenával, takže sem raději hodím fotku místa, kterému něco dlužím a těším se až se tam vrátím. Doufám, že to bude už tento rok.
Slibuju, že se polepším.
 |
| hlavní část Totesgebirge (vlevo Spitzmauer, vpravo Gro3erpriel) |
úterý 5. dubna 2011
týden 13
Je mi jasný, že tyhle moje reporty za týden cvičení jsou už dost nuda, nudí totiž i mě, takže od příštího týdne přestanu rozepisovat detailně cvičení a běh a tak podobně a zkusim spíš napsat pár článečků nebo dokonce poezii, kdyby mě něco napadlo, dřív to ze mě padalo jak piliny z drtičky.
pondělí
fitko - pytel, stíny, břicho, troška činek - není třeba to obšírněji rozvádět - stále to samé
úterý
běh - 9km - pohodička - střední tempo na šluníčku, moc jsem si to užil
středa
běh - 11km - zkoušel jsem udržet konstantní tempo 6min/1km - víceméně se to dařilo. Stopoval jsem po 3-3-3-1km - mezičasy 18:06-18:28-18:17-05:19 (01:10hod), ten poslední kilometr jsem trochu zrychlil, abych to stihl pod 1hodinu, posledních 200m jsem docela napálil, ale jen subjektivně, řekl bych, že to byla rychlost jakou se běhá normálně 10km, je to palba tempo, měl jsem pocit, že skáču na pružinách, úžasný. Potom jsem si zaběhl ještě kilometřík výklus.
čtvrtek
fitko - pytel 40min, rotoped 30min, posilování - všechno 3série x 8cviků x 20opakování, 16 x 30 na břicho na lavici
pátek
běh - 15,5km - dašice - ředice - choteč - časy - dašice, tempo nevim, neměřil jsem čas, ale řekl bych že bylo přes 6min/1km. Ale hlavní je, že nožky byly OK.
sobota
domácí pocvičeníčko - docela jsem se do něj položil, střídal jsem stínování s činkami na aerobick a bez nich, cvičení s činkami (5kg) a to do vysílení (cca 300 opakování - různé cviky), břicho po 50opakováních (10střed-10vpravo-10vlevo-10střed-10střed v tempu), pružina a předloktí. Byl jsem durch a druhej den to bylo celkem cejtit.
neděle
chaozz - to znamená, že jsem šel do fitka, napsal jsem si seznam cvičení a jel jsem úplně jinak, prostě co mě napadlo, to jsem vzal do rukou a mezi tím tak po 5min úsecích pytel. Toto cvičení jsem zaměřil spíš na lezení, takže jsem dost používal kladky a váhy u činek jsem tak o 1-2kg zase snížil, ale u některých cviků jsem opakování až zdvojnásobil. Dosud jsem hledal jak správně cvičit pro požadovaný efekt a díky deníku, kde mám všechno cvičení zapsané se mi to už snad podařilo, doposud jsem se držel rady z časopisu o cvičení endomorfů, že 15-25opakování je rýsování a tak jsem jel okolo tohoto počtu opakování, ale Marián (kluk z fitka, kterej byl dřív vyžranej víc jak já) mi řekl, že než začal cvičit objemy a takovým tím kulturicticky-bobulovým stylem, tak začal hubnutím doma, cvičil s 3kg činkami stovky opakování, doslova dokud je udržel v rukou. Takže teď cvičím ve fitku i 40opakování a doma mnohem mnohem víc.
Po dlouhé době mám docela dobrý pocit z efektu cvičení, protože cvičení je super, ale když se nedostavuje efekt, tak je to jako nosit vodu do vany bez špuntu, to se prostě nevykoupete. Taky jsem rád, že tento týden už došlo i na běh a fýza docela zůstala, nohy jsou OK. No nic, makejte, čtěte a hlavně žijte.
pondělí
fitko - pytel, stíny, břicho, troška činek - není třeba to obšírněji rozvádět - stále to samé
úterý
běh - 9km - pohodička - střední tempo na šluníčku, moc jsem si to užil
středa
běh - 11km - zkoušel jsem udržet konstantní tempo 6min/1km - víceméně se to dařilo. Stopoval jsem po 3-3-3-1km - mezičasy 18:06-18:28-18:17-05:19 (01:10hod), ten poslední kilometr jsem trochu zrychlil, abych to stihl pod 1hodinu, posledních 200m jsem docela napálil, ale jen subjektivně, řekl bych, že to byla rychlost jakou se běhá normálně 10km, je to palba tempo, měl jsem pocit, že skáču na pružinách, úžasný. Potom jsem si zaběhl ještě kilometřík výklus.
čtvrtek
fitko - pytel 40min, rotoped 30min, posilování - všechno 3série x 8cviků x 20opakování, 16 x 30 na břicho na lavici
pátek
běh - 15,5km - dašice - ředice - choteč - časy - dašice, tempo nevim, neměřil jsem čas, ale řekl bych že bylo přes 6min/1km. Ale hlavní je, že nožky byly OK.
sobota
domácí pocvičeníčko - docela jsem se do něj položil, střídal jsem stínování s činkami na aerobick a bez nich, cvičení s činkami (5kg) a to do vysílení (cca 300 opakování - různé cviky), břicho po 50opakováních (10střed-10vpravo-10vlevo-10střed-10střed v tempu), pružina a předloktí. Byl jsem durch a druhej den to bylo celkem cejtit.
neděle
chaozz - to znamená, že jsem šel do fitka, napsal jsem si seznam cvičení a jel jsem úplně jinak, prostě co mě napadlo, to jsem vzal do rukou a mezi tím tak po 5min úsecích pytel. Toto cvičení jsem zaměřil spíš na lezení, takže jsem dost používal kladky a váhy u činek jsem tak o 1-2kg zase snížil, ale u některých cviků jsem opakování až zdvojnásobil. Dosud jsem hledal jak správně cvičit pro požadovaný efekt a díky deníku, kde mám všechno cvičení zapsané se mi to už snad podařilo, doposud jsem se držel rady z časopisu o cvičení endomorfů, že 15-25opakování je rýsování a tak jsem jel okolo tohoto počtu opakování, ale Marián (kluk z fitka, kterej byl dřív vyžranej víc jak já) mi řekl, že než začal cvičit objemy a takovým tím kulturicticky-bobulovým stylem, tak začal hubnutím doma, cvičil s 3kg činkami stovky opakování, doslova dokud je udržel v rukou. Takže teď cvičím ve fitku i 40opakování a doma mnohem mnohem víc.
Po dlouhé době mám docela dobrý pocit z efektu cvičení, protože cvičení je super, ale když se nedostavuje efekt, tak je to jako nosit vodu do vany bez špuntu, to se prostě nevykoupete. Taky jsem rád, že tento týden už došlo i na běh a fýza docela zůstala, nohy jsou OK. No nic, makejte, čtěte a hlavně žijte.
pátek 1. dubna 2011
SUMA BĚH
leden + únor + březen = 167,7km
To je dost slabé, ale myslím, že v lednu jsem běhání dost setnul kvůli podnájmu u Adama, kde se jim moc nelíbilo, že smrdím jak žíněnka (to je dost pochopitelný), v únoru jsem dal přechod Hrubého Jeseníku a hned potom jsem začal dost ujíždět na boxerských trénincích a rýsovacím cvičení, hlavně proto, že je to dost vidět na formě těla, a hruška s pytlem mě baví, jen to žraní jsem stále nezvládl.
Jinak od 27. září (to je první běh od vypasení) jsem uběhl 458,95km.
To je dost slabé, ale myslím, že v lednu jsem běhání dost setnul kvůli podnájmu u Adama, kde se jim moc nelíbilo, že smrdím jak žíněnka (to je dost pochopitelný), v únoru jsem dal přechod Hrubého Jeseníku a hned potom jsem začal dost ujíždět na boxerských trénincích a rýsovacím cvičení, hlavně proto, že je to dost vidět na formě těla, a hruška s pytlem mě baví, jen to žraní jsem stále nezvládl.
Jinak od 27. září (to je první běh od vypasení) jsem uběhl 458,95km.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)